Vzpomínka na Paříž Belle Époque. Hodiny odbíjejí poledne a ze šicích dílen vychází houf elegantních mladých žen, které spěchají, s vyfoukanými vlasy vlajícími ve větru a krabičkami s obědem v podpaží - jejich malá domácí jídelnička - a míří na veřejné lavičky Tuilerií nebo na prosluněné chodníky čtvrti. Právě tady jim jeden pařížský novinář, inspirovaný touto scénou, dal přezdívku, která byla stejně roztomilá jako pikantní: složenina slov "midi" + "dinette".
Bylo to kolem roku 1890 a tito dělníci z Le Sentier i odjinud tvrdě pracovali v dílnách úzkých a větraných jako krabice od bot. V žádném případě tam nechtěli obědvat a riskovat, že provoní látky pachem svého jídla, a tak se šli najíst ven. Malý sendvič, pár sladkostí a trocha drbů mezi přáteli, to vše zhltli ve spěchu, než se vrátili k navlékání jehel.
V průběhu 20. století se všaktoto slovo dostalo najinou úroveň. Ze "švadleny spěchající v době oběda" se stalo "mladé děvče s trochou chuti na sladké" - trochu naivní, milovnice laciných romancí a kašovitých refrénů. Přípona "-ette" víří mezi něhou a ironií.
A přece! Za touto lehkou poezií se skrývaly nervy midinetek. V roce 1917 jich 20 000 vyšlo do pařížských ulic, aby požadovaly placené sobotní odpoledne. V červnu téhož roku byl přijat historický zákon.
V roce 1902 otevřela Clémence Jusselinová, švadlena a odborářka předcházející své době, družstevní restauraci s názvem .... Les Midinettes ! Jejím záměrem bylo umožnit ženám z dělnické třídy jíst teplé jídlo, aniž by si přivydělávaly a třásly se na lavičkách.
Z roztomilého názvu vymyšleného na pařížském chodníku se"Midinette" stala symbolem dvou tváří: v době oběda tvrdě pracující mládež, v noci romantická fantazie. A za sladkou image se skrývá skutečná ručně šitá společenská síla.
